Od pradávna byli lidé zvyklí používat k sušení materiálů přirozené zdroje tepla a přirozené větrání, což bylo zcela omezeno přírodními podmínkami a výsledkem byla nízká produktivita. S rozvojem výroby byly tyto metody postupně nahrazovány uměle řízenými zdroji tepla a mechanickou ventilací odvlhčování.
Moderní sušičky zpočátku používaly sušáky s přerušovaným-lůžkem. V polovině-19. století znamenalo používání tunelových sušáren posun od přerušovaného k nepřetržitému provozu. Rotační bubnové sušičky účinně míchají částicové materiály, čímž zlepšují kapacitu a intenzitu sušení. Některá průmyslová odvětví vyvinula kontinuální sušičky přizpůsobené jejich specifickým požadavkům, jako jsou bubnové sušičky v textilním a papírenském průmyslu.
Na počátku 20. století se v mlékárenské výrobě začaly používat rozprašovací sušičky, které poskytují výkonný nástroj pro-sušení tekutých materiálů ve velkém měřítku. Počínaje 40. lety 20. století se s rozvojem technologie fluidizace objevily sušárny s fluidním ložem a prouděním vzduchu s vysokou-intenzitou a vysokou{5}}produktivitou. Sublimační, radiační a dielektrické vysoušeče{7}}poskytly nové prostředky pro splnění specifických požadavků. Dálkové-infračervené a mikrovlnné sušičky se začaly vyvíjet v 60. letech 20. století.
